﻿<p>Vždycky jsem chtěl létat.</p>
<p>Mohu to vůbec říct? Zní to tak otřepaně. Tak <i>kýčovitě</i>. Zdá se, že to říká každý. U mě je to však pravda. Létání bylo mým životem a zavedlo mě opravdu velmi daleko.</p>
<p>Nikdy by to nebylo možné nebýt mého otce. Když zemřel, zanechal mi malý příjem. Nebylo to mnoho, ale stačilo to. Díky němu jsem mohl cestovat, opustit Evropu a nechat za sebou bolesti a křivdy Velké války.</p>
<p>Létat jsem se naučil v Johannesburgu a nějaký čas jsem vozil poštovní zásilky v západní Africe na ghanské trase. Tak nádherná země, dodnes se mi o ní zdá. První letadlo jsem tam rozbil přibližně ve stejné době, kdy se zhroutilo hospodářství doma v Německu. Zdánlivě přes noc jsem přišel jak o poštovní kontrakt, tak o příjem po otci. Bez peněz a vyhlídek jsem zamířil na jih. Nakonec jsem v Kapském Městě za poslední úspory koupil lístek na parník mířící na východ.</p>
<p>Nějaký čas jsem se toulal a skončil na ostrově Nová Guinea, kde jsem pro australskou těžařskou společnost létal se starými Junkersy W34. Na Nové Guineji zůstaly předsudky starého světa za námi. Nikoho nezajímalo, kým jste byli dříve ani odkud jste přišli. Nikoho nezajímalo, že jste <i>Němec</i>. Vozil jsem cestující a zásoby z Wau do odlehlých zlatých polí v Edie Creeku. Přivážel jsem nové dělníky a odvážel nemocné. A vozil jsem pivo.</p>
<p>Počasí bylo mizerné, ale peníze dobré. Zatímco se zbytek světa zmítal v hospodářské krizi, na Nové Guineji zažívalo zlato rozmach. Důl se rozšiřoval. Stejně tak flotila letadel a já létal se všemi.</p>
<p>Čas plynul a můj bankovní účet rostl. Nakonec jsem s úsporami v kapse a plným pilotním deníkem pochopil, že je čas vrátit se domů. Ze všeho nejvíc jsem znovu toužil vidět svou vlast a založit rodinu.</p>
<p>Nastoupil jsem na parník plující na západ a potom Suezským průplavem. Přes Středozemní moře a vlakem na sever přes Itálii jsem se vrátil domů do země, která se mezitím proměnila. První cesta vedla k dobrému krejčímu. Potom jsem se zkušený, opálený a ve výborné kondici dostavil se svým pilotním deníkem do kanceláří Lufthansy v Berlíně...</p>
<p>To byly časy, těch několik krátkých let. Zlatá doba. Doba, kdy uniforma německého letce vzbuzovala důvěru a úctu a byla vítána kdekoli na světě. Vozil jsem průmyslníky a obchodníky po celé Evropě. Bezstarostné cestovatele jsem dopravoval do Alp ve Švýcarsku a Itálii a zase domů. Bezpečně a pohodlně jsem přepravoval cizince i krajany. Naše letadla byla bez poskvrny a na uniformy jsme byli hrdí.</p>
<p>Taková doba je teď navždy pryč.</p>
<p>Svět se zbláznil. Kdysi jsem vozil bohaté a zámožné, dnes přepravuji lidi ze všech vrstev - od zachmuřených výsadkářů až po pouhé chlapce, kteří by vůbec neměli nosit uniformu. Převezl jsem nezměrné množství paliva, dobytka i munice. V každém podnebí jsem pomáhal vykládat desítky různých nákladů. Seděl jsem v pilotním sedadle, motory běžely na volnoběh a ruce jsem měl na plynových pákách, zatímco na palubu zvedali mé cestující, zkrvavené a křičící.</p>
<p>Vždycky jsem chtěl létat.</p>
<p>Kdosi mi jednou řekl, že jediná míle ranveje vás může zavést kamkoli. Nepochybuji o tom. Za svůj život jsem viděl mnoho mil ranvejí. Jen jsem nikdy netušil, že mě dovedou až sem...</p>
<p>Pokud někdo tento dopis najde, věřím, že zajistí, aby se dostal k mé dceři, aby jednou, až vyroste, mohla něco pochopit o svém otci. O tom, jak se vznesl do vzduchu, i když ne o tom, kde padl.</p>
<p>Elsa $[lastName], dcera $[firstName] a Hilde $[lastName]</p>
<p>Backerstraße 7</p>
<p>81737 Mnichov</p>